Lékaři a nemocnice

Je tomu už pár týdnů, co náš syn začal poměrně dost zvracet. Jako matka prvorodička jsem vůbec nedokázala odhadnout vážnost situace a jelikož byl sobotní večer, nezbylo mi než volat do Dětské nemocnice v Brně. Paní v telefonu se mě zeptala, jestli malý zvrací i obloukem a já odpověděla, že ano. Měli jsme se tedy pro jistotu přijet ukázat, aby malého vyšetřili. Už na příjmu byla doktorka, o jejíž profesionalitě bych si dnes troufla pochybovat. Ptala se, jak často malého kojím a na odpověď, že tak často, jak chce (klidně i každou hodinu), se mi vysmála. Poté nás nechala dvě minuty kojit, aby se podívala, jestli malý správně pije. Po těchto dvou minutách si vypil dvacet gramů – byly mu tehdy necelé 3 týdny. To se paní doktorce zdálo velice málo. Další otázkou, zda nejím hodně mrkve, protože je malý nějaký oranžový (měl ještě kojeneckou žloutenku), mě dostala ještě víc. Poté nás poslala na ultrazvuk břicha a mozku. Vyšetření dopadla díky Bohu v pořádku. Přesto se paní doktorka rozhodla, že si nás tam nechá, protože prý syn málo pije a málo přibírá. Ve strachu o syna jsem neměla sílu vzdorovat. Kdybych však věděla, jaký horor nás čeká potom, otočila bych se na podpatku ve dveřích a už by mě tam nikdy nikdo neviděl.

Na základě domněnky z podvýživy mu nahoře do hlavičky napíchli infúzi. Sestra mi nabídla, abych zůstala za dveřmi, ať se na to nemusím dívat, a jelikož jsem věděla, že se mi z jehel dělá špatně, poslechla jsem. Dodnes si celou situaci vyčítám. Seděla jsem v pokoji na své posteli a asi 15 minut jsem poslouchala křik svého maličkého miminka. Měla jsem sto chutí zvednout se, utíkat dovnitř a sebrat jim ho, odvahu však žádnou. A tak jsem mlčky seděla a brečela na posteli. Pak mi přinesli malý zhroucený uzlíček. Ještě teď pláču, když si na to vzpomenu… Jelikož jsme museli podepsat prohlášení, že si nevezmeme dítě do postele, musel po tak těžkém zážitku zůstat sám a spát v jakémsi skleněném čemsi, co snad mělo připomínat postýlku. Nedokázala jsem si lehnout, a tak jsem zbytek noci strávila seděním vedle něj.

Druhý den, druhá směna. Noví doktoři usoudili, že můj syn není podvyživený, ale naopak, že se přecpává. A tak mě donutili týrat ho hlady. Mohla jsem kojit jen co tři hodiny, jen 15-20 minut. A samozřejmě před každým kojením i po něm malého zvážit. Do té doby byl můj syn zvyklý se u prsa uklidňovat i u něj usínat. Teď tomu učinili přítrž. Můžu říct, že není nic horšího, když dvě hodiny držíte svého až do modra křičícího syna, víte přesně, co potřebuje, ale nemůžete mu to dát, protože za vámi stojí nepříjemná sestra i doktorka a dělají vám přednášku o tom, že vaše dítě nechce být u prsu, ale chce dudlík!!! Teprve po půlce dne, co malý neustále křičel, usoudili, že má asi jiný režim, než mají napsáno v tabulce. Přesto si stáli za svým a povolili nám kojit pouze každou druhou hodinu, i když si malý žádal víc.

Kdyby nás třetí den nepustili domů, šla bych asi na revers. Tento přístup personálu v dětské nemocnici mě odradil na tolik, že už tam v životě nechci vkročit. Vyvstává ale otázka, co budu dělat, až se opravdu něco stane. A máme tohle zapotřebí, abychom se víc než o zdraví svého dítěte báli lékařů v dětských nemocnicích? Na závěr snad jen dodám, že o zvracení mého syna se nikdo nezajímal, mnohem více jim šlo o to, abychom používali dudlík a kojení omezili na jejich představy...

Veronika

 

Knihu si můžete objednat zde.

Kontakt

Poradkyně při kojení dětí Pavlína Kallusová
Nopova 42,
Brno, 615 00

Pokud potřebujete poradit s kojením Vašeho miminka e-mailem, využijte, prosím, FORMULÁŘ.
Emailové poradenství je zpoplatněno. Děkuji za pochopení.
+420 606 028 380
+420 731 428 330

IČ: 883 22 670
poradkyneprikojeni@gmail.com